|
Tatry 2006
Ahojky.
Zdravím věrné, ale i náhodné návštěvníky našich stránek. Asi se to už stává
tradicí, i když 2x po sobě možná ještě není tradice, ale snad se to tradicí
stane, že krátce po Novém roce vyrážíme na lyžovačku do Tater. Ale to bysme
nebyli my, aby se nám zase něco nepřihodilo....
Vyrazili jsme v sobotu 8.1. na noc. Původně byl v plánu
páteční večer, ale ti psi mě (a nejen mě, i naši známí jsou na tom stejně) nějak
„pohlcují“ čím dál tím víc, a proto jsme se ještě v sobotu před odjezdem byli
podívat na Rybův memoriál (Memoriál pplk. Jana Ryby), což je speciální
obranářský závod. Účast byla rekordní, když přihlášeno bylo 70 účastníků. Bylo
to moc zajímavé a poučné, i když někdy mi připadalo, že nejdůležitější je, že
pes kouše a na poslušnost se nějak zapomnělo. Ale zážitek to byl úžasný a určitě
to stálo za to.
Konečně se přiblížila desátá hodina večerní a nastal čas
odjezdu. U prvního „Mekáče“ v Praze jsme se sešli s Šebkovými a poté už jsme
frčeli společně. Cesta i čas ubíhali jako po másle a my se blížili k vysněnému
cíli. Pomalu začalo svítat a když už byly Tatry na dohled, bylo nádherné azuro.
Vidím známá místa, míjíme hotel Hutník, ve kterém jsem byla před x lety s dětmi
na ozdravném pobytě a těším se, že už to máme „za pár“. Vytahuji mobil, že si
připravím SMS – zprávičku pro rodiče , že jsme dobře a ve zdraví dojeli a
najednou se to stalo. Mobil mi vylítnul z ruky, auto se začalo točit a najednou
visíme v pásech v na boku převráceném autě. Všechno se stalo tak rychle, že
začátek znám spíš z vyprávění a ostatní se mi vybavuje jen v útržcích. Šebkovi
jeli před námi, najednou se jejich auto nečekaným způsobem zhouplo a proto Roman
pro jistotu přibrzdil. A už jsme se „vezli“! Vlítli jsme do sněhové bariery,
která po každé straně silnice trčela do výšky tak ¾ metru. Jak jsme vylítli, tak
nás zřejmě převážila „rakev“ (mimochodem narvaná k prasknutí), auto se
převrátilo na bok a ještě kousek se s námi sunulo po silnici. Ještě že jsme byli
všichni připoutaní a nevylítly arbagy! Z auta jsem vylézala jak v nějakém
katastrofickém filmu. Otevřít dveře, vyškrábat se nahoru na auto (a fakt to není
taková sranda, protože přitažlivost zemská funguje spolehlivě a člověka to tlačí
spíš dolů; k tomu ještě ty rozklepané ruce a nohy....) a seskočit do té skoro
metrové závěje. To už tu ale byli Jarča s Lojzou a jestli se nám něco nestalo.
Naštěstí jsme byli všichni v pořádku!!! I Ebina, která chudák prolítla
z prostoru kufru až k předním sedačkám. Děti i psa jsme vytáhli ven kufrem a
začali sbírat rozsypané věci z utržené „rakve“. Naštěstí se vysypalo jen pár
věcí, protože se utrhl pouze jeden zámek. Všechno rychle posbírat, než něco
pojede! Stihli jsme to včas a už tu byl první motorista, který tedy hned
zastavil a jestli se nám něco nestalo a jestli něco nepotřebujeme. Pro dobrotu
na žebrotu, jak se říká, takže ho mužští hned „využili“ a pomohl jim převrátit
auto na „všechny čtyři“. Pak následoval tak hodinový (možná i delší) rozhovor
s Pojišťovnou. Klasika – jeden to přehazoval na druhého než se Roman dopídil
skutečného úředníka, který to s ním vyřídil. No jo, ještě ke všemu byla neděle.
S Pojišťovnou tedy bylo vše domluveno a zbývalo zavolat odtahovou službu a
Policii. Odtahovka dorazila tak do půl hodinky, pán vyhopkal ven a začal na autě
něco opravovat!?! Už jsme myslela, že při našem „štěstí“ budem volat odtahovku
odtahovky, ale zanedlouho pán prohlásil, že už je to v pořádku, a že se auto
může naložit. Pak dorazili páni policisti od Štátneho policajneho zboru, ale to
už mě, děti a psy vezli Šebkovi na chatu, takže to s nimi Roman sepisoval sám.
Prý byli velice příjemní a ochotní, hlavně při určování směru nehody: Tak pán
vodič, jeli jste od taďalto či od taďalto? A Roman: no, od Plzně.... A oni
znovu: No jeli jste od taďalto (a ukázali doprava) či od taďalto (a ukázali
doleva), riadně si rozmyslite ty smery, pretože keby jste jeli od taďalto, tak
to bude za 2.000,- Sk (což je na Slovensku ta nejnižší pokuta, kterou může
Policie udělit) a pokud jste jeli od taďalto, tak to bude za 5.000,- Sk, jelikož
jste sa dostali do protismeru a tým jste ohrozili ostatných vodičov. Takže jistě
všichni chápete, že jsme jeli od taďalto....
Naštěstí po tomto úvodním nepříjemném zážitku se už nic ošklivého nepřihodilo,
auto bylo opravené a připravené na zpáteční cestu již ve středu, tak jsme si
mohli užívat odpočinku a té nádhery kolem. A letos to vážně stálo za to! Že by
se nám ta příroda snažila alespoň trošičku vynahradit to úvodní extempore?
Nevím, ale sluníčko svítilo a hřálo od osmi od rána do tří či čtyř hodin
odpoledne. Děti řádily na sjezdovkách a i psi, ač jsou to praví a nefalšovaní
gaučáci, vydrželi v tomto počasí s námi venku od desíti až do odpoledne.
Samozřejmě, že se museli pohybovat. Ale to jim ani trošičku nevadilo, spíš
naopak. Vždyť se přeci neviděli celý rok, tak bylo třeba tento „ztracený“ čas
dohnat.
Opět to uteklo jako voda. Jak taky jinak. Když je někde fajn,
čas utíká tak rychle , že se ani nenadějete a je tu konec. Zpáteční cesta
proběhla bez problémů, takže za chvíli můžem zase někam vyrazit.......
M.M.
A tady jsou zase nějaké
fotky.
|
