Anděl na horách aneb Tatry 2005

(ten náš je tak trochu černý a s pořádným ďáblem v těle)

     Jelikož se nám vánoční dovolená zdála nějaká krátká a do té letní zbývalo ještě moc a moc času, rozhodli jsme se vyrazit  na nějakou bližší – tedy ne trasou, ale termínem. Naším cílem byly hory a to ne ledajaké hory. Rozhodli jsme se pro Tatry, přičemž jsme doufali, že alespoň tam bude nějaký sníh, když hory české jím v té době zrovna moc neoplývaly.

     Abychom nejeli sami,co bychom tam taky sami mezi těmi medvědy a kamzíky dělali, a ani aby Ebinka tam nebyla sama, vyrazili jsme s bandou lidiček (Marcela, Roman, Jarča, Lojza, Helena, Tomáš, Irena, Honza), dětiček (Bára, Dominika, Michaela, Anna) a hafiček (Ebi, Argo, Agar). 

     Vyrazili jsme v pátek v noci, prý abychom  tam byli už ráno a mohlo se jít na lyže. Naše neúnavné děti, samozřejmě plné elánu, chtěly hned na svah. Obětoval se manžel a já i Ebi jsme po první krátké procházce zalehly (bylo třeba vyzkoušet místní postele, vždyť na nich budeme spát celý týden, tak jestli nejsou moc tvrdé nebo naopak měkké, né?) a prospaly jsme celé odpoledne. No co, vždyť jsme nespaly celou noc. Já jsem s manželem dávala pozor na cestu a Ebi vlastně taky. V autě totiž málokdy leží. Většinu cesty sedí a civí ven. Zřejmě aby viděla všechny krásy naší vlasti. A asi i ty noční.

     Od následujícího dne nastala ta správná idylka , ta pravá pohodička dovolené (tedy až na nějaké výjimky, ale o tom se rozepíšu za chvilku). Hned časně zrána začalo svítit sluníčko a postupně olizovalo svými paprsky vrcholky hor, což jsme pozorovali z okna při snídani a už jsme se začali těšit ven. Než jsme se vypravili, byla obloha tak nádherně modrá, že by nám jí mohli závidět třeba i na Mallorce. Půlka rodiny vyrážela na svah - s lyžemi, druhá půlka taky na svah – ale se psy. Tak takhle nádherně jsme si užívali celý týden. Jen to sluníčko se nám 2 dny před odjezdem schovalo. Ale zase začalo sněžit a čerstvý prašánek taky není k zahození. Uvítali to jak děti, tak psi. Ti už totiž měli docela bolavé tlapky z toho ostrého, promrzlého sněhu. Tedy samozřejmě, že pesani na sobě nedali nic znát a lítali jak divý. To jen my, paničky, jsme kolem nich chodily se soucitným pohledem a pořád jsme je „obtěžovaly“: „Já ti to namažu, ty můj chudáčku.“, „Asi tě to bolí, viď zlatíčko?“, .......

     Ale aby to nebylo všechno tak jednoduché a krásné, zažili jsme i jednu nepříjemnou, přímo horkou chvilku. Bylo to ve středu. Dopoledne jako vždy část rodiny vyrazila na lyže a my se psy vyrazili později za nimi tak, abychom se všichni společně vrátili, dali si takový pozdní obídek a pak hurá na koně. Domluvili jsme si totiž jízdu na saních tažených koňmi. Koníčci, rolničky, prostě pohádka. Ona to pohádka byla, ale ten návrat! Přicházíme k penzionu, ve kterém jsem bydleli, a tam venku stojí v kraťasech Argův páníček (ten na saně nešel, jezdil už vloni, tak že prý radši bude se psy, aby nemuseli být zavření v pokojích, že takhle budou moci běhat po celém penzionu) a už z dálky na nás volá:“Ty vole, průser jako kráva!, Ebina utekla.“ V tu chvíli mě polil horký pot (a asi nejen mě) a hned mě napadaly ty nejčernější myšlenky – silnice, hlavní tah na Polsko – jestli jí něco srazí..... nebo jestli jí včas nenajdeme, tak určitě zmrzne – v noci bylo tak 10 stupňů pod nulou, atd., atd . Děti jsme honem zahnali domů, abychom nemuseli hledat ještě je, a každý jsme vyrazili na jinou stranu - hledat Ebi. Já jsem běžela na sjezdovku, kde jsme byli ráno. No běžela, letěla jsem jak splašená, cesta byla jedno kluziště, neustále jsem jí volala. Doběhnu na sjezdovku a nic. Tak honem, honem, podél sjezdovky lesem nahoru (tam jsme byli se psy den předtím), sněhu po kolena, skoro tma.  Úplně splavená jsem se vrátila do penzionu zjistit co ostatní a madam už tam. A děsná vítačka: „No paničko, kde jsi? Já tu takovou dobu čekám?“ „Kde všichni pořád lítáte?“ Našli jí u vleku, jiného. Slyšela hlasy, dětský křik a tak si zřejmě myslela, že nás tam najde. Naštěstí to všechno dobře dopadlo, ale zažít bych to už nechtěla. Nikdy! A jak utekla?  Děti domácího totiž nechali otevřené oboje dvoje vchodové dveře. Ebi jakmile slyšela dveře vrznout, ihned se běžela podívat, co že je to za „zloděje“ – hlídá dobře!! ! Dětem samozřejmě neublíží, ale asi jak bylo otevřeno a její smečka nikde, rozhodla se, že si nás najde, když jsme jí tam jaksi zapomněli.

     A ještě malá troška do mlýna. Naučila se tam spát v posteli. No, jasně že jsem jí to naučila já a taky jsem to hned od manžela slyšela. Doma totiž do postele nesmí. Ne že bychom byli takoví přísní, ale máme vodní postel a spát v koupališti by se mi zrovna nelíbilo. Takže jsem toho na dovolené využila a asi v polovině týdne jsem jí to dovolila. Nejdříve na mě divně koukala, jako co? a kam? na postel? opravdu? Ale během chvilky se blaženě rozvalila a byla moc a moc spokojená. Další ráno mi šťoucháním čumáku vzbudila a s prosebným pohledem škemrala: „Můžu zase?“  No jasně, že jsem jí to dovolila. Kdo by takovým očím odolal, že? Ale náš pohotový Ebísek .... Ten večer si jdeme lehnout, rozsvítím a ......  Ebi už čekala v posteli.  Jak se to říká – podáš prst a přijdeš o celou ruku ?  Ale doma dobrý. Sice to těma svýma očima zkoušela, ale stačilo říct jednou ne a věc byla vyřízena.

     Takže dovolená byla i přes ten jeden nepříjemný zážitek nádherná a doufejme, že brzy zase něco naplánujeme. Jen ten celkový dojem tak trochu  při zpáteční cestě kazil pohled na tu zkázu.

                                                                                                                           M.M.

A tady jsou ještě další fotky.

webdesign : RM soft