Psí tábor Sedlice 2006 aneb léto budiž pochváleno!

     Nějakou dobu se nedělo nic o čem by stálo za to napsat pár řádek, tak se konečně, po trochu delší odmlce, zase hlásím a to s prázdninovými zážitky.

      A víte, že se ani nestala žádná „katastrofa“? Divné u nás, že? Ale hned vysvětlím. Ani totiž nemohla, protože jsme na téměř půl roku předem plánovanou dovolenou u Balatonu neodjeli. Roman měl nějaké „běhavé“ problémy, dokonce by se dalo říci velké „běhavé“ problémy a tak jsme nechtěli riskovat dlouhou cestu, jídla z pytlíku či ostré místní maďarské speciality. Ale co se nakonec uskutečnilo, byl letní výcvikový psí tábor v Sedlicích u Blatné. Pravda, bylo to trochu „odvážné“,  když si uvědomím, jak při výběru čekoholi koukám po hotelích s vlastním sociálním zařízením, nejlépe bazénem a vším téměř pod nosem (taky moji rodiče, kteří se tam za námi byli podívat, prohlásili, že jsem blázen), ale rozhodně ničeho nelituji a jsem moc ráda, že jsme se přihlásily.

      Vyrazily jsme v ryze ženské sestavě – tedy já, Ebi, Bára a Dominika (Roman zůstal doma, protože někdo na ty naše výlety a utrácení vydělávat musí, že?). V úterý odpoledne jsme se ubytovaly, trochu rozkoukaly a od středy se začalo s výcvikem (byli jsme rozděleni do tří skupin – v jedné byli ti, co chtěli na konci tábora zkusit složit nějakou tu zkoušku z poslušnosti, ve druhé byla štěňátka a ve třetí ten zbytek, tedy ti co už nejsou štěňátka, zkoušku už mají a nebo si na ní ještě netroufají, ale rádi si se svým hafíčkem zacvičí a něčemu novému se přiučí),  závoděním, soutěžením, módní přehlídkou – prostě vším, co k takovému letnímu táboru patří. My s Ebi jsme se zařadily do skupinky, která chce na konci tábora zkusit složit zkoušku – v našem případě ZOP, a začaly jsme usilovně trénovat. Cvičilo se 2x denně, ráno většinou od 9.00 hod. do 11.00 hod., a odpoledne různě – dle situace, počastí, naplánovaných soutěží a závodů. Jelikož když už s Ebi cvičím, tak je to tak jednou týdně, ne-li jednou za 14 dní či déle, bylo to pro nás dvě dost náročné. Ještě že vždycky kluci výcvikáři neopomněli upozornit, že po výcviku je třeba nechat psy odpočinout. Takže  já jako řádná a pořádná panička jsem na to pro jistotu vždy osobně dohlédla a s radostí jsem si s Ebi schrupla. Ani naše holky výcvik nijak nezanedbávaly a téměř mají natrénováno na ZPU1. Jinak pomáhaly jedné paničce z tohoto tábora (a teď se podržte), která přijela sama se 6-ti tibetskými dogami, a která jak se později přiznala, tajně doufala, že zde najde na tu její smečku nějakého toho pomocníčka. Holky se této funkce ujaly dobrovolně a s velkou chutí a ..... (jak to říct všeobecně) prostě byl od nich klid.Takže díky, díky milí tibeťáčci! V neděli jsme se s tibeťáčky rozloučili (byli jen na polovinu tábora), ale naštěstí je nahradili podobně „praštění“ páníčci, jeden z nových výcvikářů a majitelé čtyř úžasných berňáků, kteří byli tak hodní, že své pejsky holkám půjčovali. Takže i zbytek tábora proběhl v tomhle směru v pořádku, neboť holky nezatěžovaly moje už takhle rostoucí nervy z blížících se zkoušek neustálými otázkami, jako že co tady ale budou dělat?, proč máme jen jednoho psa? (že chtějí svého), jestli můžou jít s Ebi na překážky? a jestli můžou s Ebi alespoň proběhnout tunel? či zdolat áčko!?!  Zbláznila bych se z nich nejen já, ale určitě i Ebi. Takže díky, díky i Vám, milí berňáčci!

      Výcvik v poslušnosti střídaly různé soutěže, kterých jsme se samozřejmě všech zúčastnily. Jako první byla vyhlášena soutěž  o nejlepšího „Krákoru tábora“ (pro ty nechápavé to byla soutěž pěvecká). Dostali jsme 6 slov (pro všechny byla ta slova stejná) a naším úkolem bylo vymyslet nový text s použitím těchto slov na melodii písně Když jde malý bobr spát.  Soutěže se zúčastnily jen 3 pěvecké týmy, jejichž výkony byly tak vyrovnané, že se porota rozhodla to ocenit prvním místem pro všechny! Další ze soutěží byla soutěž o nejlepší přivolání, což byla soutěž rychlostní. Někdo přidržel psa na startu a změřil se čas, kdy vypuštěný hafan dorazil do cíle k páníčkovi. Někdo letěl jak s větrem o závod, jiný byl „vláčnější“. Tuším, že Ebinka byla pátá z více jak 30-ti psů. Po těchto jednotématicky zaměřených soutěžích následoval všestranný závod, který se mě osobně moc líbil, a to byl HAFI CROSS. Byl to závod skládající se, jak z výkonu a poslušnosti psa, tak z výkonu a zručnosti páníčka. Trasa vedla lesem, nejdřív pro zahřátí do pořádného kopce a pak hurá dolů. Museli jsme prokličkovat vyznačenou trasu se psem na vodítku a míčkem na tácu, přejít přírodní kladinu – tedy poražený smrk a ještě jej směrem do kopce přeskočit, zanechat psa odloženého na pařezu a přitom se z jiného pařezu trefovat šiškami do připraveného kbelíku, provést psa sestaveným útvarem z polínek tak, aby se pes nedotkl žádného z nich, prolézt tunelem ze smrkových větví, proplížit se „nepřátelským územím“ a konečná byla v místním rybníce, kde pes i páníček museli obeplavat ve vodě upevněnou „bojku“ tedy pet lahev. Bohužel se nehodnotil čas, který jsme měly s Ebinkou úplně nejrychlejší ze všech, ale body získané při plnění všech zmíněných soutěží. Body ztracené za neplavce Ebinu a občasná nešikovnost paničky, která se třeba při vhazování šišek do kbelíku ani jednou netrefila, zmařily naše šance na umístění. Ale co, přeci není důležité vyhrát, ale zúčastnit se!!!!!!!! A proto jsme se zúčastnily i akce poslední a tou byla módní přehlídka aneb „Jak nám to spolu sluší“.  Přiznávám, že pro mě vcelku dost „tvrdý oříšek“, protože úplně nepřipravená (žádnou masku jsme s sebou neměly) jsem musela vymyslet masky hned 3. Nakonec jsme to zvládly (holky mi přeci jenom trochu pomohly) a sestavily jsme podzimní kolekci skládající se ze tří „exkluzivních“ modelů. Na vycházky lesem (tedy maska ala dary přírody) jsme „sestrojily“ model JUNGLE ROBA PRIMA MODA alias Lesní žena, pro ty kteří se nechtějí smířit s tím, že léto už je definitivně pryč, jsme nabídly oděv perfektně se hodící na návštěvu pyramid v Egyptě nazvaný MUMIOSE FASHION aneb Mumie (tímto děkujeme pohostinnosti místních WC) a pro ty, které cestování nebaví, zůstanou doma a budou čelit nepřízni místního počasí jsme přichystaly model nazvaný PRŠI DEŠTI IZOLATIONE neboli Pláštěnkáři (použily jsme holek pláštěnky).  Na vítězné stupínky jsme opět nedosáhly, ale vyblbly jsme se dostatečně. A všichni ostatní určitě taky. Holky se ještě zúčastnily výtvarné soutěže pro děti a vyzkoušely si „práci“ ve výstavním kruhu.

      No a je to tady. Nastal den Z tedy den Zkouškový. Hned od rána jsem byla nervozní jak sáňky v létě. Vyfasovaná štamprdle u Vaška a Bohunky sice zabrala, ale jelikož pan rozhodčí měl nějaké problémy a přijel místo v devět až na desátou, červíci nervíci tu byly zpět. Byly jsme s Ebi hned v první dvojici.  Po hlášení jsme my dvě vyrazily na odložení a Charlie s paničkou šli na „věc“.  Celou dobu, co byla Ebi odložená, jsem čekala, kdy se zvedne a z místa uteče. Bylo Vám tam všude tolik vos, že Ebi dostávala téměř obden nějaké to žihadlo a už jak viděla letět a slyšela bzučet tenhle hnusný pichlavý hmyz, začínala být hysterická. A že jich tam celou tu dobu odložení kroužilo dost. Ale je to šikulka! Ani se nehnula. Jen otáčela hlavu ze strany na stranu, odkud to bzučení zase slyší. Pak jsme šly na „věc“ my dvě. Tedy řeknu Vám, takovou hrůzu jsem od Ebi snad ještě neviděla. Nevim, jestli se na tom podepsaly moje nervy nebo únava po všem tom cvičení (asi všechno dohromady), ale hned při prvním povelu „k noze“ Ebi místo toho, aby se mnou hbitě vyrazila vpřed, si něco začala čuchat v trávě. Téměř celou dobu cvičení jsem si připadala, že táhnu nějaké zvíře na porážku. Občas se sice „probudila“, ale to byly vážně jen slabé záchvěvy. Takže první část byla jen za 34 bodů. Pak šli cvičit ostatní a my jsme čekaly na cviky skupinové a speciální. Zatím jsem se stačila uklidnit a Ebi asi taky, takže druhá polovina zkoušky proběhla téměř v pohodě, tedy se ztrátou jen dvou bodů. Celkový počet námi nasbíraných bodíků byl 82, takže jsme složily zkoušku ZOP za velmi dobře.

      V pátek jsme si ještě dopoledne zacvičili úplně všichni pohromadě (to Vám byla banda!) a pak už jsme se všichni rozjeli ke svým domovům.

      Bylo to nádherných 10 dní, i když počasí se nás občas snažilo přesvědčit o opaku. Všechno bylo skvěle připravené, sešli se fajn lidičky i hafani. Jsme moc rády, že jsme se rozhodly na tento tábor jet a doufám, že příští rok nám to vyjde zas.

                                                                                                                                         M.M.

A tady najdete opět pár foteček.....

webdesign : RM soft