Psí tábor Sedlice 2007

     Rok se s rokem sešel a já jsem tu s malou rekapitulací letošního psího tábora. Hned v počátku musím předestřít, že jsme měli více štěstí než rozumu, protože jsme se málem na tuto akcičku nedostali. Tak nějak jsem si pořád říkala, že je čas (v mém případě nic neobvyklého, protože všechny výstavy, kaníkovské či jiné akce přihlašuji na poslední chvíli, většinou úplně poslední možný den) a najednou bylo plno. Nezbyla na nás jediná chatička! Takže jsme se přihlásili jako náhradníci a doufali, že to ještě nakonec vyjde, že někomu z přihlášených do toho něco vleze. A vlezlo! Týden před odjezdem na tábor mi zavolala Hanka Antušková, že se jedna chatička uvolnila a jestli pořád chceme jet. To byla otázka!?!? Jasně, že jsme chtěli. Jen holky – Barunku s Domčou trochu trápilo, že jejich oblíbení tibeťáci letos nedorazí.

     Do tábora jsme přijeli o 1 den déle, přeci jenom na svatbu našich přátel se nedalo nejít, ale hned od pondělka sme se zapojili do táborového „pracovního procesu“. Dopoledne byl výcvik, po obědě (a odpoledním klidu samozřejmě) plavání v místním rybníce. Chelsina plave jak ďas, jen je třeba dopilovat, že do vody půjde až my budem chtít či když jí tam hodíme aportík a ne jen, když si usmyslí ona :-) . S Ebinkou to už asi jiné nebude a příznivcem plavání se prostě nestane. I když vodu miluje (jen tam kde vystačí) a většinou se nebrání (až tak moc) tomu, že jí tam vtáhnu, tak prostě jakmile necítí půdu pod nohama, začne plašit, nohama kope, že by se za to náhon parníku nemusel stydět a okamžitě míří ke břehu. Jen si vyřešila po svém to přinášení aportů z vody. Chelsina tam doplave, aportík donese skoro až ke břehu, kde už na ní čeká Ebina (eventuelně jí bouřlivě povzbuzuje štěkáním) a ještě ve vodě té malé aportík sebere. No, každý máme svůj způsob, že? Za odměnu jí někdy na tom klacku z vody vytáhne :-) I když poslední dobou už vlastně pokaždé, protože malá se aportíku přestává dobrovolně vzdávat. Po plavču, kdo chtěl, si mohl procvičit svoji a pejskovu šikovnost v kruhu, později se zase trochu cvičilo. Aby nás to všechny pořád bavilo, střídaly výcvik různé soutěže. Vlastně podobné jako loni, ale i tak bylo třeba je znovu zkusit :-). V Krákoře tábora jsme se umístili na 2. místě, v závodě o Nejrychlejší přivolání skončila Chelsinka na 1. místě mezi štěníky a Ebinka na 6. místě z více jak 30-ti pejsků. V mém už z loňska oblíbeném závodě Hafi Cross, kdy se tentokráte nerozdělovalo na štěníky a velké hafany a ani na děti a dospěláky, skončila Domča s Chelsee na 6. místě. (Moc jí to mrzelo, protože ceny se rozdávaly do místa páteho :-), ale i tak byly strašně šikovné, protože jen 2 discipliny byly maličko upravené pro štěňata oproti dospělým psům  a jako dítě neměla Domča žádnou výhodu oproti dospělákům.) A Barunka s Ebinkou skončily na 15. místě z celkových 35-ti. Prostě mam to úžasné holky, všechny 4, a jsem na mě moc pyšná. Pro odlehčení před zkouškami tu byl opět maškarní pro pejsky i páníčky, kdy jsem 2 hoďky před zahájením sjela do města, nakoupila krepáky a vytvořila soci podobného vodníkům. Na pořadí to nestačilo, ale velkým úspěchem v tomto případě bylo vůbec to, že v té šaškárně Chelsina dobrovolně ušla několik metrů, aniž by to ze sebe rvala dolů :-), Ebinka ta už je přeci jenom zvyklá z našich kaníkovských akcí. Velkou novinkou, alespoň pro naší rodinu, protože s táborem nejezdíme na jarní soustředění, byla akce přítomných záchranářů Romany s manželem a jejich berňáků  Bertíka a Portose. Předvedli nám vyhledávání osob v terénu, v takovém polorozbořeném „domku“ a  slaňování psovoda i se psem, kdy z nás přihlížejích téměř nikdo ani nedýchal a jen žasl nad tou absolutní důvěrou a souhrou páníčka a psa. Bylo to prostě úžasné. Romana k tomu přidala tak poutavé a zajímavé vyprávění, že mnohé z nás musely zamačkávat slzy v očích. Bylo to opravdu velice, ale velice zajímavé a prostě „klobouk dolů“ před vámi páni (a paní) záchranáři. Třešínkou na dortu této akce byla připravená lanovka pro pejsky (my lidi si prý máme zajít na Petřín), kteří si mohli na vlastní kůži vyzkoušet jaké to je, být záchranářským psem a „viset někde na šňůře“. Všichni pejsci byli strááááášně stateční a zvládl to každý zúčastněný. Našim holkám se moc nechtělo do té „svěrací kazajky“, ale jakmile je zvedli a pověsili na lano, jen odevzdaně koukaly a říkaly si: Děj se vůle Boží a snad to máš paničko promyšlené, protože my fakt lítat neumíme! Zvládly to obě na jedničku.

      Den před odjezdem se konaly zkoušky, kterých jsme se letos s Ebinkou nezúčastnily. Tak nějak jsme totiž celý rok nic nedělaly (na cvičáku jsem byla všeho všudy 2x za celý rok a 2x jsem se zúčastnila tréninku obediencí, k tomu pak příchod štěněte....), takže snad mi to předsevzetí NĚCO DĚLAT po absolvování toho tábora dlouho vydrží a zkusily by jsme to příští rok.

      Tímto opětovně děkuji všem, kteří měli co dočinění s přípravou tábora, bylo to opravdu úžasné, ale i všem ostatním zúčastněným, protože ani bez nich by to nebylo ono. Takže snad se zase uvidíme příští rok.......

                                                                                                                                                                                                               M.M.

 Foto z akce

webdesign : RM soft