Den D

      Proč den D?  Protože jsme si jeli pro štěňátko. Naše první štěně. Bylo 26.2. a my jsme vyrazili na cestu. Původně jsme měli jet až 27.2 (tedy o den déle), ale prostě už jsme to nemohli vydržet, tedy asi hlavně já. Byla to nádherná, maličká (tedy pořád je nádherná, jen už není maličká) holčička, která se jmenuje  Abigail. Jedná se o rasu cane corso a musím se přiznat, že ještě před půl rokem jsem vůbec netušila o existenci tohoto plemene. V srpnu loňského roku totiž rodičům, se kterými máme společnou zahradu, zemřela fenka německého ovčáka. A ač to nebyl náš pes, a každý kdo již o nějaké to zvířátko přišel ten pocit jistě zná, bylo nám všem strááášně smutno. Abych ten smutek zahnala, začala jsem žít vidinou nového psa. Na internetu jsem „nalistovala“ atlas psů a začala vybírat.  Musim říct, že to byla láska na první pohled. U CC mě imponoval nejen vzhled, ale hlavně i povahové vlastnosti, které samozřejmě při mém výběru, jelikož mám 2 děti, hrály dost zásadní roli.

      K Bajerovým (chovatelská stanice z Máchova kraje, kterou jistě  všichni velmi dobře znáte) jsme dorazili někdy po obědě.  Doma měli ještě 3 malé černé kuličky a mezi nimi byla i ta naše. Celé odpoledne jsme si povídali o psech, pak ještě o psech a nakonec také o psech. Na cestu jsme vyrazili někdy okolo šesté, ale byla to hrozná cesta. Za Prahou jsme se dostali do dlouhatánské kolony díky bouračce, která se stala někde daleko, daleko před námi. Domů jsme dorazili až kolem půl jedenácté. Ale Ebinka, jak jí říkáme, byla úplně zlatá. Celou tu dlouhou cestu do nového domova spokojeně prospala v mé náruči. Ještě že tak, protože kdyby plakala, bylo by to asi děsný. Už takhle to byla zkouška nervů od našich dětí. Viz otázky stylu: „Proč nejedeme?“, „Kdy už pojedeme?“, „Kdy už budeme doma?“, „Jak daleko je to domů?“, atd. a pořád dokola. Kdo má děti jistě ví o čem mluvím.

      Doma už měla připravený pelíšek a celou noc prospinkala. Byla prostě hodňoučká a slaďoučká. Ale vše se brzy změnilo. Tedy ne že by nebyla hodná, ale pomaloučku, polehoučku se z ní stával pěknej divoch. Občas si tak pro sebe říkám, že je škoda, že nepodědila alespoň trochu té tatínkovi vyrovnané a klidné povahy, ale hold jí příroda nadělila více toho italského temperamentu.  

    A takováhle to byla krasavice :-)

webdesign : RM soft